čtvrtek 3. května 2007

Kopcovitý pseudoobjev

Je to přesně rok, co jsem jel poprvé do Olomouce. To znamená, že před 365 dny jsem začal hanáckou metropoli a její okolí poznávat. Nejdříve pěkně po krůčkách, po kouscích, poté již povětších a dnes je jen málo míst, kde bych za uplynulý rok nezanechal stopu v prachu olomouckých chodníků.

Však také mám v počítači dlouhou řadu fotografií tohoto historického města. Jenže nikdy mi nepřišlo, že je něco divného v království Ječmínkově. Až před časem, když jsme se se spolubydlícím vydali na Svatý Kopeček Jak tak koukám od poutní baziliky z kopce dolů, na Hanou, zjišťuji, že tohle vlastně vůbec neznám a že je mi to vlastně i trochu protivné. O čem mluvím?

O rovině, nebo chcete-li nížině. Když pominu rozpláclou Olomouc, tak všechny okolní vesnice jsou sice ložené podél cest, ovšem pokaždé zarovnané, jako kdyby někdo pravítkem určoval, kde v té rovině obec končí. Mně jako občanu svitavskému, který většinu obcí, ať stojí kde chce, přes kopec nevidí, to přijde velice vtipné, zároveň roztomilé. Hned si však pod vlivem takových povídaček o rivalitě obyvatel představuji, jak Hanák z jedné obce kouká dalekohledem do talíře Hanákovi z druhé obce, a přitom závistí mlátí do svého stolu, křičí na svoji Hanačku a slibuje, že tomu Hanákovi ze Štěpánova ještě ukáže, co že je to oběd.

V našich kopcovitých podmínkách ale dost dobře nejde vylézt do okna a koukat, jak rošťačí kluci ve vedlejší vesnici. Nakonec i ty naše vesnice jsou jiné, roztahanější než ty hanácké. Často ani ti z horního konce, neví, co se děje na dolním konci. Hanáci díky rovině mohou vědět úplně všechno, nemusí vylézat na kopec a spokojeně vidí široko daleko.

Možná že kdysi měli natolik rádi přírodu, že ta hory přesunula k nám. Vždyť se říká, že láska hory přenáší. Jenže není lepší žít v našem intimnějším kraji, kde se kvůli kopci nemusíte hnát kilometry a hned máte po ruce nádherný výhled na své okolí? Doporučuji, obzvláště teď na jaře.


Žádné komentáře:

Okomentovat