čtvrtek 27. září 2007

Vypsaná fiXa – Fenomén

Po dvou letech nás Márdi a jeho parta opět zvou nahlédnout do San Piega, Márdiho vymyšleného světa, jenž spojením se zbylou trojicí pod značkou vypsaná fiXa dostává jisté rozměry. Míry natolik známé i neznámé, jednoduché i fenomenální. Je libo pardubický Fenomén?

Otevřeně mohu říct, že málokdo ochutnávce odolá. Nebude sice sladká jako perník, ani tolik rozdivočená jako fiXí koncert, ale rozhodně bude stát za to. A troufám si dokonce říci, že až je podzim teprve na svém začátku, já už vítěze „jeseňového“ boje o nejlepší desku znám.

A tak spouštím tlačítko play a z reproduktorů se začne cosi valit. Cosi povědomého, ale svým způsobem nového. To poměrně vesele našlápnutý otvírák Ruzyně dává na vědomí, že nová stříbrná placka pardubické partičky je oproti svým předchůdcům jiná (a lepší). Nakonec sice neobsahuje tolik vypalováků typu Lunapark na Brutální všechno nebo Potápěči na Bestiálně šťastní, ale to vůbec není na škodu. Důkazem o tom může být hned druhý kousek, dle mého jedna z nejlepších věcí na desce, Černej les. Začíná až hororovým kvílením a středně rychlým tempem se posléze sune textem o sovích dětech hutná kytara. Výborná věc, pro fiXu ne příliš typická, ale přesto fiXí.

Kontinuita v tvorbě Márdiho a spol. je však dodržena, kousky jako hned následující Trampolína nebo zřejmě nejrychlejší song desky Žeň koně, určitě budou skvěle fungovat na koncertech. O Barové turistice ani nemluvě, vždyť sám Márdi v ní zpívá, že má rád masakr. Rychleji střižená je i Druhá půlka žárovky. V jejím textu, pokud mě paměť neklame, se ukrývá první vulgární výraz kapelou užitý v písni. V Řasence paní Londýnkové se zase na scénu vrací postava z první desky, Márdiho druhé já, Ýmo Mihaj.

Takřka ihned po prvním poslechu mi v hlavě zůstala znít Darling, možná proto, že jde o lehce vtíravou popovou melodii, možná ale také pro detailní text: „a pak jsme šli ven a tam jsme stáli tři hodiny a dvacet minut.“ Pilotní singl alba, Dezolát, mě ničím zvlášť nezaujal, za to téměř psychopíseň Papírová hyena s typickým Márdiho lážo plážo zpěvem, mohutným kytarovým koncem podbarveným smyčci uzavírá moji trojici nejlepší písní na desce.

Nakonec ještě zmíním Antidepresivní rybičku o mladé rebelce, co kouří na zastávce a chutná jí to v téhle válce a její vnitřní orgány tolerují její rebelství. Příjemná věc na závěr desky, byť album zcela uzavírá až Emigrant, kde pionýrka v parku nemává, protože má utrženou ruku z ramena. Já ruku mám, a proto mávám, a přestože toto album není zrovna nějaký antidepresivní podzimní lék, tak vřele doporučuji.



Žádné komentáře:

Okomentovat