pátek 20. května 2016

Zpět na stupátko!

Zatímco naše nové, vlastní bydlení se postupně proměnilo v moderní byt a brzy snad již bude obyvatelné a zatímco Pecka, respektive Adámek, protože už dávno víme, co to bude, utěšeně u ženy v břichu roste, pomalu jsem se vrátil na stupátko koloběžky. Po roce.


Loňskou koloběžkovou sezonu jsem totiž zakončil skoro dříve, než jsem ji začal. Se ženou jsme vloni jeli společně jen jednou nebo dvakrát, při jedné z jízd se mi podařil takový podivný karambol, pak ještě jedna jízda po pracovních terénních stanovištích a následně dvacet kilometrů Poodřím a bylo vymalováno. Natažené šlachy v kolenu, dva měsíce o berlích, pak postupné rozcházení. Když jsem pěšky zdolal šestnáct kilometrů v údolí Bystřice, kde jsem šplhal, už o jedné berli, na skálu, bylo mi jasné, že můžu zahodit i tu jednu berli.

Až do tohoto května mi ale nebylo jasné, jestli ještě vytáhnu tu potvoru koloběžkovou z kolárny za účelem jízdy, nebo jen za účelem prodeje. Na majálesu jsem už ale neodolal, vyzkoušel jiný typ po parku - a koleno se tvářilo v pohodě. Takže nadešla chvíle na dofouknutí kol, seřízení brzd, ometení pavučin a setření centimetrové vrstvy prachu. A vyjeli jsme. Malý okruh na hejčínských stezkách a následně ještě otočka na kofolu na Poděbradech.

Jak to dopadlo? Vcelku dobře. Druhý den jsem koleno cítil, ale chodit jsem mohl, takže pohoda jazz. Vzápětí jsme si ale vyslechli pár slov na téma těhotná na koloběžce a proč jsem ženu na koloběžku pouštěl. Ale žena byla taky v pohodě, nedělali jsme žádné kotrmelce, chodit druhý den také mohla a Adámek si v břichu vesele spal. Nebo dělal to, co nenarozeňata dělají.

Od té doby mi pak vrtalo hlavou, co se mnou na koloběžce udělá cesta do práce, stoupání na neředínskou větrnou hůrku. Na jednu stranu jsem si říkal, že bude trapné, když někde v půli stoupání vypustím plíce, protože nemám naježděno, na druhou stranu mě lákala vidina popracovního sjezdu do centra.

A tak jsem to dneska prubnul. Cesta nahoru nic moc, na střídačku jsem jel a koloběžku vedl vedle sebe, část cesty se mě držela křeč v noze, po ránu asi příliš vzrušení. Ještě záludnější se ale ukázal onen odpolední sjezd. Ne, že by to z kopce nejelo, i po polní cestě plné šutrů a vyjetých kolejí jsem si to valil rychleji než vítr, ovšem dojezd podél potoka do centra už jsem moc nedával a přímo uprostřed sportovní areálu mezi fitkem, dopravním hřištěm, halou Zory a stadionem Sigmy jsem padl. S žaludkem skoro na jazyku. Kousek od bytu.

No a teď cítím lehkou bolest v kolenu, cesta do práce na koloběžce mě už neláká a pokouším se usnout, abych ráno vstal, protože jedeme na další Větrání, tentokrát to bude šestnáct kilometrů na kraji Moravského krasu. Doufám, že v neděli nebudu ve stavu podobném jako vloni po tom Poodří...

Žádné komentáře:

Okomentovat