středa 24. srpna 2016

Adámku, vítej!

V pátek 19. srpna chvíli před čtvrtou hodinou odpolední se poprvé podíval na svět náš syn Adam. A pak zase zmizel...


Pokud jsem v minulém příspěvku psal, že jsem před porodem nervózní, pak to byl jen slabý odvar toho, co přišlo v porodnici. Tam už jsem se vážně bál. O ženu, která se poslední hodinu před porodem na pokraji sil svíjela v silných bolestech a kontrakcích, přesto ale někde ještě dokázala kus síly najít, aby dílo za cenu totálního vyčerpání dokončila. A následně o prcka, kterého hned odnesli na pozorování do inkubátoru, protože se nalokal plodové vody a špatně se mu dýchalo. To pak stojíte u té průhledné krabice, koukáte na to maličké stvoření uvnitř a může vás doktor milionkrát ujišťovat, že všechno bude dobré, vy byste mu však stejně nejradši dali pěstí a klepete se strachy... 

Chlap, který to nezažil a neviděl, kolik jeho žena a také miminko musí vytrpět, těžko může vědět, o čem všem je rodinné pouto. Já u ženy byl celou dobu, dlouhých osmnáct hodin, od doby, co jsme do porodnice přijeli, až do okamžiku, kdy nám konečně přivezli miminko. A pak ještě nějaký čas s nimi oběma...

Nakonec je všechno vážně dobré, Adámek se ženou je už třetí den doma, prcek spí s námi na naší velké posteli, papá, kadí, občas brečí. Naše zlatíčko. Tak tedy vítej na světě, Adámku!

Žádné komentáře:

Okomentovat