čtvrtek 24. listopadu 2016

Úsměv nad zlato

Je to tak půl roku, co jsem si stěžoval, že králík je vlastně docela hloupý mazlíček. Zvlášť náš Karel. Z neuzamčené klece se dostane v pohodě sám, všechno rozkouše či minimálně okouše, následně z toho má průjem, a když se mu něco nelíbí nebo se jen nudí, tak prostě dupe nebo s něčím rachotí. Že by se ale nechal chytit a pohladit a aspoň trochu působil i terapeuticky pro pánečky, kteří se vrátili z práce, to ne.

Tenkrát jsem prohlásil, že bych ho z fleku vyměnil za psa, který vás přivítá při návratu domů hned ve dveřích a ještě člověku pohlídá trochu toho pohybu. Ale zase mít většího psa v bytě v centru města? Po půlroce králíka stále máme, má svůj rajon na balkoně a je vděčný, když mu večer přijdu doplnit jídlo a podrbu ho za uchem.

Nějakou psychickou terapii, uklidnění od pracovních věcí, ale od něj dávno nečekám. To bohatě zvládá nejmladší člen naší rodiny Adámek, který se na tátu pravidelně usměje, i když přijdu sebevíc unavený z práce. A ten úsměv je mnohem víc, než co by mohl dát tucet zvířecích mazlíčků.

Žádné komentáře:

Okomentovat