úterý 28. února 2017

Únorový účet - 49/1000

Uznávám, nic moc. Už pomalu začínám tušit, že to s tou zamýšlenou tisícovkou nebude úplně snadné. Nebýt dvou Větrání, mlhavého jubilejního za Radegastem a také vlastně jubilejního Morgenlandu, neměl bych si za únor co napočítat. I když třeba v posledních dnech mě "svrběly" nohy, po zvážení restů jsem ale nakonec po práci alespoň na chvíli nikam nevyrazil. Jen na autobus a domů. Sice také pohyb, ale ten se nepočítá. Březen už ale vypadá nadějněji, v plánu jsou taktéž dvě Větrání pro veřejnost, to v sobotu 18. března jsem nazval stejně jako vloni Hledání jara a o týden později se vyráží do Březové nad Svitavou na Muzlovské kolečko; před nimi ale nejspíš proběhne ještě jeden výlet na tajňačku s partou "vyvolených". Navíc snad i opravdu začne ona teplejší polovina roku, takže by březnový účet mohl být veselejší. Ale uvidíme.

pondělí 20. února 2017

Morgenland

18. 2. 2016 / mapa / Jak jinak, ke třicátinám jsem si nadělil výlet do Sudet. Jeho začátek byl sice opruz, když Arriva nebyla schopná přistavit i přes více než 30 dřívějších rezervací míst posilový autobus a ještě ke všemu jela postarší Karosa, kde žádné rezervace na sedadlách nebyly – tohle prostě Arriva podělala. Jak jsme se ale z totálně přecpaného autobusu dostali ven, už bylo fajn. Zimní království Jeseníků, Malá Morávka, Kapličkový vrch, nádraží, kde se točil Alois Nebel a pak cesta do Karlovy Studánky, paráda. Více ve větracím reportu.

Kapličkový vrch v Malé Morávce

pondělí 6. února 2017

Za Radegastem

4. 2. 2017 / mapa / Toto Větrání měl původně vést Honza Kodl, ale když jsem se dopočítal, že by šlo o Větrání padesáté, nachystal jsem alternativní trasu pro ty, co se úplně necítí jako kamzíci. V Rožnově se tedy výprava rozdělila na ty, co vezmou Radhošť útokem po svých a na mou skupinu, která vyjede na Pustevny autobusem a pak sejde dolů do města. S Honzovou skupinou, která nakonec nepokračovala až do původně naplánovaného Frenštátu, jsme se potkali u horského hotelu Radegast. Dovolím si tři poznámky: 1) Čest a sláva zdejším autobusákům, kteří při náporu turistů dokážou operativně posílit spoje na Pustevny. 2) Pustevny byly tak přecpané lidmi a auty, že mi to úplně zkazilo dojem z tohoto jinak jistě pěkného místa. 3) Ach ta mlha. Více si můžete přečíst ve větracím reportu.


pátek 3. února 2017

Chválkovice - Černovír

1. 2. 2017 / Žena s prckem skončili v nemocnici, čekal je den plný vyšetření. Nejdřív jsem byl s nimi, v průběhu dne jsem se ale byl trochu projít za Olomoucí na uklidněnou. Moc to nepomohlo, ta nejistota a strach, co vlastně s Adámkem je, byly mnohem silnější.


čtvrtek 2. února 2017

O život(ě)

Bojím se. A je to úplně jiné než před rokem u poslední části státnic, tam to vlastně byla jen tréma z toho, že člověk musí prokázat nějaké vědomosti před lidmi, které v životě viděl jen párkrát a rozhodně mu nepřirostli k srdci, že by s nimi šel na pivo (ta jedna teda vůbec ne). Tam hlavně nešlo o život, ale o tři znaky před jméno, doplnění v životopisu a pár tabulkových stovek navrch k platu.

Teď ale o život jde. Takový strach jsem asi neměl ani po porodu, když nám dítko vzali, zavřeli do inkubátoru a přinesli až po nějakých čtyřech nebo pěti hodinách. Od úterý totiž "bydlí", jak je psáno na dveřích pokoje, moje žena s naším skoro půlročním Adámkem v nemocnici. Kvůli záchvatům způsobeným Westovým syndromem, formou epilepsie. Původně jsme mysleli, že se prcek jen v noci protahoval, druhý den po dalším záchvatu ale jeli a začal kolotoč vyšetření. I když nás pak doktoři začali postupně uklidňovat, že to nebude tak hrozné, že výsledky testů vypadají i přes potvrzení onoho syndromu dobře a je šance na vyléčení, pořád tu visí ten pomyslný otazník, jestli ta cesta, na jejímž začátku jsme, bude mít opravdu dobrý konec. Jestli léčba bude úspěšná.

Samozřejmě člověk věří, že ano, že všechno bude fajn a z Adámka vyroste budoucí osvícený prezident zeměkoule, zároveň se ale hlavou honí nejrůznější myšlenky, například jak syna s mentálním postižením uchránit před posměchem od vrstevníků nebo jestli budeme mít dostatečné síly pomoci mu s plnohodnotným životem...

Prostě se bojím. O něj i o nás, jestli nezklameme. A i když mi už někdy prckův občas nezastavitelný pláč lezl krkem, nejvíc bych si teď přál, abych ho slyšel doma. Když přijdu z práce domů, otevřu dveře, aby tu se ženou byli. Adámek se na mě nemusí smát, jak jsem si tu před časem pochvaloval, ale aby prostě byli doma.