středa 1. března 2017

O život(ě) II

Je to měsíc, co Adámka se ženou hospitalizovali v olomoucké nemocnici kvůli Westovu syndromu, formě epilepsie. V nemocnici strávili týden, na obou bylo s přibývajícími dny vidět, že je pobyt tam plný vyšetření vyčerpává, a ani já jsem z toho nebyl zrovna šťastný. Zároveň ale také bylo vidět, že se Adámkovi ulevuje, jak mu léky pomáhají od záchvatů. Začínal se usmívat a jakoby znovu probouzet ke svému miminkovskému životu.

Záchvaty křečí ale celkem pravidelně přicházely, byť s klesající intenzitou, i po propuštění domů; i když nás předtím doktoři varovali, člověka to prostě rozhodí. Po týdnu domácího režimu ale křeče ustaly, teď je to už nějakých sedmnáct dní, co měl prcek poslední. Uff, chce se napsat. Samozřejmě ještě není vyhráno, nějakou dobu ještě Adámek bude brát lék, který mu vůbec, ale vůbec nechutná.

Co je ale důležitější - ty chvilky, kdy ho nutíme do polykání léku, jsou snad jedinými momenty, kdy se prcek nesměje, nežvatlá (nebo jak žena říká, negeglá - divné to slovo) nepřetáčí na bříško a nesnaží se lézt (respektive couvat, dopředu mu to zatím nejde) nebo prsty nepokouší svůj první vylézající zub. Zkrátka a dobře, ze všech možných diagnóz na nás vyšla jedna z těch lepších a prcek nám dělá radost. A vsadili bychom boty na to, že i bourá tabulky toho, co má dítě v půlroce umět.

Žádné komentáře:

Okomentovat