úterý 2. ledna 2018

Prosincový a závěrečný účet - 775/1000

A je to, rok 2017 před několika hodinami skončil. A já nesplnil svoji osobní roční výzvu, tedy našlapat pěkně po svých na toulkách 1000 kilometrů. Na druhou stranu 775 kilometrů není vůbec špatných a pořád je to o téměř 200 více než v roce 2016. Takže můžu být vlastně spokojený, i když s výhradou. A závazkem, že letos to zkusím zase.

Byť jsem se na Nový rok nedokázal dostat z bytu dřív než odpoledne (ovšem nikoliv kvůli předchozí nadměrné konzumaci čehokoliv, to zase prr) a zmohl se jen na procházku s kočárkem po naší dědině. Ale vykročeno by bylo a pomalu, ale jistě už se rýsují výletové plány, minimálně ty s Větráním, s rodinkou to bude chtít plánovat ještě o něco důkladněji, protože s kočárem se člověk všude nedostane, že? Třeba ale Adámek překvapí a jen co začne chodit, bude zvládat aspoň desetikilometrové trasy po svých... Asi ne, co?

Každopádně zpět do roku 2017. Když se tak koukám na svoji tabulku (ach ano, jdu na to vědecky), vychází mi průměr cca 64 kilometrů na měsíc, což ale nekoresponduje s mojí zimní lenorou a naopak letním chtíčem někam vyrazit. Nejvíce jsem našlapal v červenci, 144 kilometrů, velký podíl na tom má čtveřice uskutečněných Větrání. Nadprůměrný byl i srpen, říjen nebo, světe, div se, prosinec, naopak nejvíce jsem si válel šunky v lednu – tam je holt několik narozeninových oslav a jeden víkend si pravidelně bere i den otevřených dveří v práci... Nejdelší štreka byla srpnová Bohumínská dvacítka, s nutnými přesuny za dopravou nějakých 25 kilometrů. Nejkratší pak... to radši ani nezmiňovat. Nejníže jsem byl 177 metrů nad mořem u Bzence a naopak nejvýše 1129 metrů na Radhošti. Ač nejsem zrovna horský typ, ve výšce nad kilometr nad mořem jsem byl třikrát, jinak jsem se průměrně pohyboval ve výše kolem 520 metrů, tedy nějakých 300 metrů nad olomouckým Horním náměstím, a mé trasy vedly nejčastěji okresech Olomouc a Prostějov (nečekaně).

Kdybych měl vybrat tři nejlepší výlety, pak by to byly větrací Za lesním tichem (report), putování s rodinkou ve Chřibech (ještě nemám hotové fotky...) a srpnové vlakoputování do Moravských Budějovic a Znojma, kdy vlaky na hlavních tratích stály kvůli vichřici, ale mně všechno vyšlo podle plánu a jízdního řádu.

A teď ještě k prosinci. Jak jsem uvedl výše, byl nadprůměrný, 71 kilometrů – na zdravotní problémy, vánoční večírky, množství pracovních a svátečních rodinných povinností slušné číslo. Za zmínku stojí výprava údolím Sitky, kterou připravili parťáci z KČT Šternberk (foto tady) a dvě Větrání, které jsem nachystal já. Na předvánočním jsem po trase mým rodným krajem vyprávěl místní pověsti (report) a na předsilvestrovském jsme provandrovali kus okolí Luhačovic (report). Obě Větrání byla poněkud náročnější, než jsem sám čekal (puchýř na pravé patě po předvánočním splaskl až po týdnu a půl), ale vydařená...

A teď se uvidí, co vše přinese rok 2018. Tož si ho užívejte a choďte, protože to je minimum, co můžete pro své zdraví udělat.

Žádné komentáře:

Okomentovat