čtvrtek 17. května 2018

Tři dny na Vysočině

5.–7. 5. 2018 / Betlém v Hlinsku, Veselý Kopec, Rožnov pod Radhoštěm, dvoudenní Znojmo... Na výročí jsme si s Raďou místo nějakých dárků vždycky sbalili věci a vyrazili si na výlet, někam dál od starostí. Poslední roky se to ale úplně nedařilo, tři roky zpátky jsem chodil o berlích, rok nato jsme už čekali náš "projekt Pecka", vloni jsme si ještě po Adámkově hospitalizaci netroufali pořádně někam odjet. Ale letos, letos se to povedlo. Vyjeli jsme na tři dny na Vysočinu a navštívili fůru pěkných míst, ze kterých jsme měli radost nejen my, ale po svém si to užil i Adámek.


Takže sobota: Oproti předchozí cestě do jižních Čech se přípravy a balení obešly bez stresů a nepříjemných překvapení, jediné, co nám trochu pozměnilo trasu, byla uzavírka před Boskovicemi, díky které jsme ale zjistili, že takový výlet do jejich okolí nemusí být marný (a to nejen kvůli pozůstatkům Hitlerovy dálnice, o nichž vím dlouhou dobu). Kousek za Boskovicemi jsme si pak udělali první krátkou zastávku, a sice v Sebranicích. Jednak kvůli pěknému kostelu, hlavně však kvůli domu s roubeným žudrem, na který jsem narazil při zkoumání trasy na Mapách.cz. Jak na potvoru se zrovna u něj opravoval most, takže jsem kvůli fotkám porušil zákaz vstupu a skákal po staveništi, ale fotka by byla, takže spokojenost.

Pokračovali jsme do nedaleké Olešnice, tam jsme prý kdysi chtěli bydlet. Tvrdí to tedy Raďa, já si Olešnici vybavím hlavně kvůli tomu, že se tam koná jedna ze zimních akcí naší fakulty. Klidné městečko jsme si prošli, posvačili a jeli dále. Příští zastávkou byl malebný kostelík, přesněji hornická kaple v osadě Švařeč, částečně dřevěný. Tady se už trochu vyřádil i Adámek, když si ke kostelíku kráčel jako pán (byť veden za ruce). Stěžejní zastávkou ale byla ta následující, ve Víru, kdy jsme si prohlédli vesnici a pak vytlačili kočár až na hráz vírské přehrady. A to teda vzhledem k teplu, byl opravdu upocený výkon. Ještě že jsme potom už jeli na hotel v Novém Městě na Moravě, na Panský dům, který byl na dvě noci naším domovem. Adámek si tu hned oblíbil schodiště a při večerní procházce otestoval i nedalekou skluzavku...











Neděle: Nezvyklé ráno. Nevzbudil nás ani tak Adámek, jako spíš zvonění kostela přímo před hotelovými okny, kam se scházeli věřící na mši. Spousta věřících. Při mši stáli i před kostelem a to samé o něco později, když jsme po snídani a kulečníku vyjížděli směr Bystřice nad Pernštejnem a tamní Centrum Eden. V tomto centru, které v sobě snoubí zámek, muzeum řemesel, horácký skanzen, ekocentrum a nevím co ještě, jsme strávili celé dopoledne a ještě kousek dne po poledni. Ale není divu, je tu toho fakt mnoho, pro každého něco. Já se třeba zabavil při marném pokusu o sestavení dubového soudku, Raďa s Adámkem se následně v expozici o půdě vyřádili v krtkově hromádce, Adámek se také posadil do sedadla traktoru, ne hračky, ale opravdového, nějakého starého modelu Zetor, a hned věděl, k čemu je volant a k čemu řadící páka. Jen na pedály nedosáhl. Pořádnou porci času jsme strávili také v horácké vesnici, skanzenu, kde si Adámek nakrmil kozy a pak usnul. Toho jsme s Raďou využili k návštěvě ekocentra, kde jsme vyhazovali peníze do luftu i šlapali na rotopedu, aby se rozsvítila lampička. Pak jsme si ještě prohlédli expozici panského bydlení, Adámek po probuzení otestoval skluzavku na zdejším dětském hřišti, prošli jsme pohádkovou alej a jeli z města nad Pernštejnem pod Pernštejn.

V Nedvědici jsme si dali na břehu říčky oběd a vyrazili na kolečko kolem hradu. Můžu říct, že nevím, co je horší, jestli tlačit kočár do táhlého stoupání po asfaltu, nebo tlačení kočáru po kamenech na pernštejnských nádvořích. Každopádně prohlídku nádvoří jsme stihli tak tak, hrad brzy zavíral, ale i tak si Adámek může návštěvu Pernštejna do svého pomyslného turistického deníku zapsat. Sešli jsme do vesnice v podhradí, abychom si užili ještě pěkný pohled na hrad, Adámek s Raďou otestovali další skluzavku, tentokrát celkem prudkou v terénu, a pak už jsme zase v Nedvědici sedali do auta. Ještě jsme ale s blížícím se večerem nemířili na hotel, ale do sousedních obcí, za kostely a dřevěnými krytými lávkami, mimo jiné i na místa, kde se točily Četnické humoresky. Vždycky jsme jen popojeli, na chvíli vystoupili, prohlédli a zase popojeli. Černvír, Doubravník, Prudká. A pak teprve na hotel. Spát.















Pondělí: Závěrečný den našeho pobytu na Vysočině jsme věnovali především Žďáru nad Sázavou. Nejprve jsme se vydali do centra města, podívat se, jak moc dostalo historické jádro na frak v minulých desetiletích. Šok to byl docela velký a úspěšně ho přiživoval ucpaný průtah městem. Ještě že si tu nechali alespoň ten kostel, radnici a pár starých domů kolem nich. Mnohem lepší dojem zanechal volnočasový areál u Pilské nádrže na severu města, kam jsme následně vyjeli. Dětská hřiště, diskgolfové hřiště, cyklostezky, symbolický hraniční kámen v podobě českého lva a moravské orlice, hospoda s půjčovnou sportovních potřeb, voda... Prý se sem ještě někdy přijedeme podívat a pobýt o něco déle. Od Piláku jsme nabrali směr Zelená hora se známým poutním kostelem sv. Jana Nepomuckého, který je zapsaný na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Zrovna probíhá rekonstrukce a na prohlídku jsme i kvůli prckovi raději nešli, ale areál kostela jsme si alespoň prošli a užili si i výhledů na město nebo zámek s rybníkem pod Zelenou horou. Poté jsme zamířili k onomu rybníku a obešli ho a navazující mokřady po pěkné naučné stezce a zavítali jsme i na žďárský zámek. Ten je sice pěkně opravený a koncepce muzea nové generace vypadá dobře (podle letáků a webovek, do expozic jsme i kvůli času nešli), ale všechno to sráží onen rušný průtah městem, přes který nejde pořádně přejít. A pohled na barokní, sochami zdobený most u zámku, po kterém projíždějí stovky kamionů a autobusů denně, je vážně smutný.

Ze Žďáru jsme si to namířili domů, ale přece jen jsme měli během odpoledne ještě dvě zastávky. První ve vesničce Krátká, která je kvůli dochované lidové architektuře a vlastně tradiční podobě vsí na Vysočině chráněna jako vesnická památková rezervace. Je to skutečně vesnička pěkná. A fakt krátká. Posledním místem, které jsme navštívili, byl Jimramov, mimo jiné kvůli tomu, že se Raďa chtěla podívat, kde se točili Četníci z Luhačovic a také pár záběrů do výše zmíněných Četnických humoresek. Tak jsme si toto malebné městečko prošli a pak už přes Poličku a Svitavy uháněli k domovu...













Žádné komentáře:

Okomentovat